Květen 2015

Den Země 2015 - u Vinořského potoka

1. května 2015 v 15:41 | správce |  Naše akce
Téma týdne: Nemožná Dívka

Upozornění pro rubriku "Téma týdne": Tyto stránky neslouží jako deníček opisující nesmyslné rádoby filozofické úvahy desetiletých děvčat nebo aby kopírovaly články z jiných zdrojů, např. Wikipedie. Všechny články na těchto stránkách se týkají ochrany přírody a životního prostředí a mají převážně propagační účely.

Moji přátelé a vrstevníci mě kvůli tomuto článku považují za cvoka. Můj názor jim jako většina mých názorů přijde nemožný a zvrhlý. Psala jsem tento článek pro školní časopis, pakliže bude otištěn, možná se stanu nejnemožnější dívkou na škole...

Slaví se každý rok 22. dubna. Jediný den v roce, kdy by se každý měl aspoň na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem. Přestat být soustředěný jen sám na sebe a pár lidí okolo, a uvědomit si (nebo se o to aspoň pokusit) v jakém světě vlastně žijeme a co bychom pro nás všechny měli udělat. Ale ruku na srdce, drtivá většina lidí na nějaký Den Země úplně kašle, a na to udělat něco pro Zemi, na to kašle v podstatě každý mladý moderní člověk, sebestředný a lhostejný ke svému prostředí.

Je to můj první Den Země na vyšším stupni gymnázia, kdy si program musíme vybrat sami. Pamatuji si, že ty první čtyři roky jsme chodili buď na výlety, nebo na vzdělávací programy do přírody, ale nic pro přírodu jsme vlastně neudělali. Těšila jsem se, že to tentokrát mohu změnit. Na nástěnce s nabídkami programů visely jako obvykle skoro samé výlety. Okoř. Konopiště. Cyklovýlet. Pořád a stále nechápu - co mají tyto akce společného se Dnem Země a se Zemí samotnou? Výlet na hrad - co to má co dělat s přírodou? Na co je tohle všechno dobré? Proč se tráví den věnovaný Zemi takhle? Je to jen jeden den v roce, měli bychom si ho přece šetřit (k něčemu užitečnému).

Ulevilo se mi, když mezi nabídkami byl i návrh na čištění Vinořského potoka. Seznam zájemců byl už skoro plný, ale ještě jsem se stihla zapsat. Byla jsem ráda, že uděláme něco pro přírodu, a že aspoň někdo sdílí tento smysl pro povinnost neproflákat Den Země na povinných výletech. Ale v den, kdy jsme vyrazili k potoku, bylo všechno zase jinak.

Bylo nás zhruba šestnáct nebo sedmnáct a rozdělili jsme se do skupin. Já, moje sestra, moje spolužačka a dvě dívky z jiné třídy jsme pročesávaly stráň a sbíraly co se dalo. Bylo to sice vcelku špinavá práce a stráň byla tak strmá a zarostlá, že jsme se dost zapotily už samotnými několika kroky ke každému odpadku, ale měly jsme ze sebe dobrý pocit. Tedy, než jsme se přidaly k ostatním.

Velká skupina našich vrstevníků se chytře schovala na rovné místo mezi podivné skály, kde spokojeně kouřili a vedli peprné konverzace. Okolo leželo pár téměř prázdných pytlů na odpad a nepořádku okolo bylo stále dost. Když jsme přiběhly, nenechali se rušit, až když přišel i učitelský dozor, někteří z nich típli cigáro, vzali pytle a snažili se něco nasbírat (nebo to aspoň předstírat). Nemyslím si, že to k něčemu bylo, ten odpad jim do pytlů za těch pár vteřin sám nenaskákal, štiplavý zápach cigaret ze vzduchu také nezmizel, a neplnoletí zůstávali i nadále.

Byla jsem po čištění celé stráně unavená stejně jako ostatní z naší skupinky, tak jsem se odcourala stranou a zůstala sedět na trávě. Jenom jsem beze slova pozorovala ostatní, na které byl dobrý výhled, než přišla spolužačka a začaly jsme si povídat. Vzduch byl těžký a dusný a páchl po cigaretách. Nicméně to, že kouřit do plnoletosti a na školních akcích je proti zákonům i školnímu řádu, nás netrápilo tak moc jako fakt, že jen menšina celé skupiny opravdu udělala něco pořádného. Opět vyšlo najevo to, co většina studentů očekává od akcí na Den Země - zábavu. Nějakou práci ať dělá někdo jiný. Bylo ode mě patrně dost naivní myslet si, že se do seznamu na čistění potoka zapsali jenom ti, co to berou vážně. Když jsme u Vinořského potoka skončili, množství odpadu, které nasbírala naše pětičlenná skupinka, se zhruba rovnal tomu, co nasbírali ostatní.

Mezinárodní Den Země berou studenti jako den, kdy se neučí, kdy se poflakuje na výletech (i když s přírodou a Zemí kolikrát nemají nic společného) a i když je to všechno povinné, spousta z nich stejně zůstane "nelegálně" doma. Opravdu pochybuji, že Den Země byl na celém světě vyhlášen právě pro tento účel. Přijde mi to smutné, neférové a frustrující, a ještě víc, že na těch pár lidí, kteří opravdu chtějí a věnují Den Země Zemi, společnost pohlíží jako na blázny.

Na základní škole, kam jsem kdysi dávno chodila, se na Den Země čistila obora nebo se pracovalo na školních zahradách, v rámci celých tříd. Pamatuji si na druhou nebo třetí třídu, kdy jsme jako celé dvě třídy uklízeli Uhříněveskou oboru (kterou jsme měli hned naproti škole), a starší ročníky upravovaly školní zákony a keře na pozemku, školní kompostéry, půdní sondu…

Myslím, že kdybychom i my na Den Země šli třeba uklízet Botič, Trojmezí nebo Lesopark, mělo by to mnohem větší smysl než nucené výlety na hrady nebo do Zoo, kde mnozí z nás byli aspoň dvakrát…