Člověk na planetu Zemi patří.

6. dubna 2016 v 19:24 | správce |  Téma týdne
Tento článek byl napsán v souvislosti s článkem o ekoterorismu:
http://higurashi-tym-cikady.blog.cz/1603/ekoterorismus-podrobne

Snad to není jen nehezká vlastnost českého národa - kritizovat, "hejtovat", nadávat, urážet a ohánět se nenávistnými výroky. Občas si pročítám články na cizích blozích, i když to přímo není moje záliba. Spousta, vlastně spíš většina článků na téma člověk x příroda má tentýž vzorec a charakter:

Člověk na svět nepatří, všechno ničí a celému světu by bylo lépe, kdyby se H.S.Sapiens nebyl nikdy vyvinul. Je to bezcitná zrůda, která si nezaslouží život. Proč? Protože je to ČLOVĚK!!!


Jako první mne vždy okamžitě napadne, kým je ten, kdo tohle tvrdí nebo dokonce myslí vážně, co si o sobě myslí a za jaký živočišný druh se považuje, když si dovoluje tvrdit takové věci. Když jsem byla mladší a méně zkušená, také jsem občas propadala takovým tvrzením, i když jsem si nikdy nedovolila je vyslovit nahlas nebo je dokonce vůči někomu použít. Dnes jsem ochránce přírody, ale odpůrce jakýchkoli podobných slovních útoků na člověka a lidé, kteří je šíří aplikují, jsou pro mne teroristé.

Zde na webu jsem si za dobu jeho existence vyslechla spousty zajímavých komentářů, na jedné straně těch, které říkaly, že to přeháním a že bych se neměla do věcí okolo environmentalismu a ochrany přírody vůbec plést, na druhé straně těch, které mne osočovaly z lhostejnosti vůči přírodě a argumentovaly tím, že skutečný ochránce přírody ji (zaslepeně) miluje, nenávidí cokoli jiného a bojuje proti lidem - což já nedělám. Jako kdyby neexistovaly žádné způsoby, jak by člověk mohl přírodu chránit aniž by musel celý život prožít s výčitkami, že se narodil jako člověk nebo si pod tímto náporem dokonce život sám vzal (za to by byl stejně znovu souzen, některým lidem se holt nedá zavděčit). Jakoby člověk nemohl žít v souladu a v pokoře, jakoby člověk musel být buďto lhostejným a sebestředným sobcem a nebo neměl právo na existenci. Znovu mne napadá - ti, co tvrdí, že si lidé nezaslouží žít, uvědomují si, že pro ně to platí především? A dělají sami něco pro to, aby byl svět "lepším" místem k životu? Opravdu pochybuji, že jsou to všichni do jednohoo striktní vegani a zažraní environmentalisté, kteří nepoužívají palmový tuk, šetří vodou a elektřinou a na přírodu myslí ve dne v noci.... myslím, že nemají žádné reálné právo něco takového o ostatních lidech tvrdit a já bych na jejich místě radši byla zticha.

Kdysi jsem, ve svých mladých letech 8 - 13 byla rovněž přesvědčena, že nic horšího než člověk už být nemůže a že bychom neměli existovat. V té době jsem internet nepoužívala (naštěstí), ale kdo ví, možná bych i já psala takové bludy.... nyní se snažím o ochranu přírody ve zdravé míře, tak, aby prospívala jak příroda, tak lidský svět. Jedni mne nazývají ekoteroristkou, druzí lhostejným sobcem. Jejich názor jim vzít samozřejmě nemohu, ale těm, co by nejraději člověku ani nedovolili vzniknout, bych ráda podala svědectví o tom, jak se z ekoteroristy může stát nekonfliktní ochránce přírody....

Hodně výraznou změnu jsem prodělala po 13. roce života, kdy se několik z mých stejně starých kamarádek začalo radikalizovat ve vztahu ke zvířatům. To, co nás zprvu spojovalo, u nich začalo přerůstat v čirou nenávist k lidem. Když jsme si psaly o zvířatech, což bylo možná po většinu času, stále častěji psaly zuřivé zprávy plné výroků o tom, že všichni lidé jsou zrůdy a měli by být postříleni a že by zvířata měla ovládnout svět. Moje kamarádky patřily k těm, kteří se rádi ztotožňovali s myšlenkou, že jsou nějakým zvířetem - hlavně vlkem nebo psem. Většina mých kamarádek se během puberty začala takto chovat - jedna byla vlk, druhá pes, třetí "kočkodlak". Já byla jediná, které to celé přišlo ujeté. Nebála jsem se přiznat, že jsem člověk a mezi těmito "zvířaty" jsem si začala připadat zvláštně, jako kdybych už k nim nepatřila. Ty dívky se možná ztotožňovaly s šelmami právě proto, že nenáviděly všechny lidi bez rozdílu, pohrdaly jimi a líbila se jim představa, že by samy mohly lidi zabíjet jako divá zvěř.
Po krátkém čase jsem se začala cítit pravdu nepříjeně. Když jsem denně četla výroky o tom jak jsou lidé hnusní a nezaslouží si žít, začalo mne to urážet. Mé kamarádky se možná za svůj druh styděly nebo se za člověka nepovažovaly, ale já jsem neměla potřebu si na nikoho hrát, jsem člověk a tyto řeči mne přímo urážely, pohoršovaly a skličovaly. Tak jsem jednoho dne při dalším podobném psaní poprosila kamarádky o to, aby při psaní se mnou tyto výroky nepoužívaly a předložila jsem jim své důvody. Jejich reakce mne překvapila - začaly mne zahrnovat zprávami plnými údivu, že s nimi snad nesouhlasím, že chci být jako všichni ti zlí a sobečtí lidé a náš vztah se otřásl. Výroky nepolevily - snad mne chtěly přesvědčit nebo vyděsit, každopádně nakonec ukončily naše přátelství s tím, že se se mnou nebudou bavit, protože s lidmi ony nemluví a se mnou jakožto s člověkem nechtějií mít nic společného.
A tehdy jsem se naučila dvěma velmi důležitým věcem - za prvé: Nenávist k lidem nemusí mít s ochranou přírody nic společného. A za druhé: Ve chvíli, kdy vás někdo začne nenávidět jen za to, že jste druhem člověk, nemá cenu snažit se mu zavděčit, je-li to dokonce někdo z vašich přátel nebo blízkých, jste zkrátka odsouzeni k osamění.
Koneckonců osamění - to je daň za nestrannost.

Druhá zkušenost není zas tak konkrétní, je to dlouhdobá životní lekce, která mi byla udělena. Měla jsem to štěstí, že jsem vyrostla v kulturní krajině, kde se mísila smířlivá příroda s překotnou lidskou civilizací. Na okraji Prahy, čelem ke kraji okolo - pole, vesničky, potoky, louky, rybníky, lesíky a nějaké ty staré budovy. Ačkoli mi připadalo, že zdejší vsi fungují s okolní krajinou v souladu, dokud jsem byla zdravá, soustředila jsem se na ochranu toho, s čím jsem vyrostla a milovala. Zoufale jsem chtěla přírodu chránit a jelikož jsem postrádala poznatky z biologie a ekologie, které mám dnes, pro malé dítě bylo snadné se radikalizovat.
Mladí lidé jsou plni energie a chuti změniz svět. Pro nezletilého jedince není přirozené mít chatrné zdraví, chodit po doktorech a trpět nemocemi, kterými trpí staří lidé. Pro mne bylo velkým štěstím, že v této době jsem ještě neuměla používat internet a nesdílela jsem své ekoteroristické názory a postoje s ostatními - to už bych se z toho asi nikdy neprobrala. Ale čím starší jsem byla, tím víc mě začalo trápit zdraví. Objevila se zákeřná postižení a onemocnění a ze mne se stal slabý, chromý mrzák. Moje energie změnit svět byla rázem pryč a moje mysl zestárla spolu s mým tělem. Velice rychle jsem dospěla a zestárla, ačkoliv dsud nejsem plnoletá, mé tělo a má maysl fungují na úrovni cca sedmdesátiletého člověka. Vycházky do přírody, dlouhé a náročné výlety, sport, běh přírodou - to vše bylo ztraceno a já začala svůj kraj vnímat jinak.
Velmi jsem si ho zamilovala v noci a k večeru. Za teplých večerů na jaře a v létě, počínaje obdobím, kdy u nás začínají kvést plané slivoně, jsem začala chodit (a dodnes chodívám) na mezník mezi dvěma poli, asi kilometr před naším domem. Je to otevřený prostor, který po setmění částečně utichne - přestávají být slyšet všudypřítomní ptáci a hmyz. Slyšet je šum ze silnic a železniční trasy, na který jsme však natolik zvyklí, že si jej přestáváme uvědomovat, někdy slyšitelně zafouká vítr a z dálky občas pronikne štěkot nějakého psa. Pro divoká zvířata je to rozptylující, ale člověku to snačí, aby se zastavil a uvolnil.
Tahle krajina nemá příliš mnoho kopců a svahů, je to rovina a vidět je velmi daleko za horizont. A když se úplně setmí, v okruhu 360°se na obzoru objeví světla sídel, dálnice a vysílačů, jako rozeseté zlaté plamínky nebo žluté hvězdy, které svítí ze země na nebe. Na jednu stranu, je to trochu frustrující pro někoho, kdo by rád vrátil přírodě plnou moc, představuje to rozpínavost sídel i světelné znečištění. Ale na stranu druhou, kdo se podíval blíž, byl mile překvapen: zdejší příroda se přizpůsobila. Zvířata se chodí krmit k lidským sídlům a využívají jejich práce, rostliny rostou na starých budovách a obtáčejí se kol plotu, který jim je oporou. Na soukromém pozemku se chodí schovávat zajíci, neboť ví, že tam jsou v bezpečí.

Můj kraj je hustě osídlený. Je civilizovaný, světla urbaizace jsou všudypřítomná. Krajina je protkaná silnicemi a vískami, ale příroda se nezdá být omezována, skromně se přizpůsobila, rostliny a živočichové se do lidmi zabraných míst vrátili a žijí po jejich boku. V tyto chvíle, které trávím na tomto místě, hlučném i tichém zároveň, na pomezí lidského a přirozeného světa, si znovu a znovu uvědomuji, že člověk sem zkrátka patří, zapadl sem, zapustil tu své kořeny a mimo to, že mnohé zničil, také mnohé vybudoval a přírodě poskytl zcela nové prostředí. Druhy se zde přizpůsobují a vyvíjejí se tak, aby dokázaly přežít a staly se houževnatými. Člověk vytvořil podmínky pro nový život, zdejší krajinu přetvořil, ale nepoškodil.


Člověk je úžasné a pozoruhodné stvoření. To, že jsme se vyvinuli až na úroveň, na které teď jsme, v žádném případě není náhoda. Náš druh se během dlouhého a složitého vývoje dokázal přizpůsobit podmínkám a to mu umožnilo přežít, zatímco jiné druhy vyhynuly. Kdyby si příroda nepřála, abychom se vyvinuli, zahubila by nás a nedala by nám možnost přežít. Byli jsme obdarováni vzpřímenou páteří, která nám umožnila vidět a slyšet dál, silné zadní a chápavé přední končetiny, které se změnily v dlouhé nohy schopné rozmanitého, rychlého a vytrvalého pohybu a v ruce s neuvěřitelně chápavými prsty a obratným zápěstím, které se nám staly nejdůležitějším nástrojem a umožnily nám měnit krajinu. Samozřejmě tím největším darem, který nás vyzdvihnul nad všechny ostatní druhy, byla enormní inteligence, chytrost, lstivost a dar plánovat, předpovídat a vytušit důsledky.

Při dnešním zhýčkaném životě, kterého jsme na vysoké životní úrovni dosáhli, se evoluce začíná zvolna obracet proti nám - nejsme už tak zdatní sportovci, naše silná, atletická postava mizí, instinkty a smysly chabnou, inteligence klesá nebo je zneužívána, protože jsme se naučili si život nezdravě usnadnit a s každou generací víc a víc slábneme a degenerujeme. Ve "vyspělých" civilizacích začíná být dusno a my, Evropané, jsme jedni z nich. Útoky na člověka jako na líného, náročného tvora neschopného přežít bez svých nástrojů a pomůcek, jsou v tomto případě pochopitelné.

Vzpomeňme však na mizející přírodní národy, domorodé kmeny - lidé, kteří na vyprahlé Africké savaně stále ještě loví zvěř pouze tím, že ji na dvou nohách uštvou jako šelmy, kteří putují tisíce kilometrů pouští orientováni jen podle hvězd jako velryby, ti, kteří přežívají v extrémních podmínkách, každý den musí bojovat s divokou přírodou, čelit skličujícím výzvám a využít veškerou svou inteligenci, vynalézavost, lstivost, chytrost, obratnost a sílu k tomu, aby přežili a dali vzniknout dalším generacím. Lidé žijící na úrovni nejúspěšnějších zvířat na planetě, v naprostém souladu s přírodou "jen" jako výjimečný druh primáta, tvorové, kteří neztratili svou kvalitu a podléhají přírodním zákonům a pořádku. Lidé, kteří si skutečně zasloužili stanout na vrcholu evoluce a být nazýváni nejúspěšnějšími a nejvyvinutějšími živočichy současného světa.

Avšak i přes naši náročnost a zdegenerovanost ještě není vše ztraceno. My, Evropané, sice už nežijeme v souladu s přírodou a ani to nedokážeme, neobejdeme se bez naplňování těch nejbizarnějších potřeb, ale zato máme k dispozici vědu, vzdělání a rozum na to, abychom si mohli uvědomit jak jednat správně nebo ekologicky. To, že několik rýpavých puberťáků trávících celý víkend na internetu prohlásí, že "člověk je svině", neznamená, že tomu tak musí být. Člověk narozdíl od zvířat není ovládán pouze pudy a instinktem. Schopnost uvědomit si své jednání, všechny následky, výjimečné dorozumívací schopnosti a schopnost globálního jednání, činů, které změní planetu jednou pro vždy - tohle žádný jiný tvor prostě nedokáže. Člověk dokáže planetu zničit a zahubit sám sebe, když nepoužívá to, co dostal od matky přírody - schopnost uvědomit si budoucnost. Člověk dokáže planetu měnit - stejně tak jako zničit ji dokáže i napravit, pomoci jí, vynalézt prostředky a cesty, které by mu umožnily čerpat z přírodního bohatství aniž by je poškodil. Dokážeme neuvěřitelné věci - cestovat vesmírem, létat na Měsíc, a stejně tak dokážeme globálně změnit svět.
Zvířata naši planetu nezničila a není divu, že se tolik lidí ohání argumentem, že zvířata jsou právě proto lepší/čistší/chytřejší než lidé. Zvířata ale nedokáží planetu napravit - člověk to dokáže, když bude chtít. KDYŽ BUDE CHTÍT. Zvíře dokáže jednat jen ve svém vlastním zájmu nebo v zájmu svého stáda/hejna/tlupy/smečky/skupiny/rodiny/kolonie, ale člověk, když chce, dokáže jednat v zájmu přírody, v zájmu planety, v zájmu celého národa nebo lidstva. To je to, co z nás dělá špičku potravního řetězce, to je náš triumf nad zvířaty, který nám nikdo a nic nemůže upřít.

Když jsem byla označena za tvora, který nemá právo na život jen kvůli tomu, že jsem čověk, velice mne to demotivovalo a také jsem měla chuť s ochranou přírody přestat, jenže zbavit se povědomí o její důležitosti je pro mne zcela nemožné. Také jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří na jakékoliv ekologické jednání rezignovali právě proto, že si prošli něčím podobným. Lidé, kteří se cítili být natolik pohoršeni věčně opakovanými nadávkami a útoky na jejich druh a nepřímo i na ně samotné, že s ochranou přírody už nechtěli mít nic společného. Není se vůbec čemu divit.
Tito lidé byli nespravedlivě souzeni nějakými zamindrákovanými jedinci, kteří rádi nadávají a urážejí ostatní, ale lze předpokládat, že 99% z nich nic dobrého pro svět neudělali a nemají žádný důvod něco takového pouštět mezi lidi. A jestli si někdo myslí, že urážením lidí docílí většího zájmu o ochranu přírody nebo zvířat, je v jeho vlastním zájmu přestat své názory sdílet s ostatními.
Články, které perfektně zkritizují lidské počínání, vynadají čtenářům, ale neposkytnou žádný podnět ke změně, žádnou motivaci, žádný způsob jak změnit své jednání, nestojí vůbec za nic. Když už chcete přesvědčit k ochraně přírody, musíte hlavně vysvětlit CO JE TŘEBA UDĚLAT JINAK a JAKÝM ZPŮSOBEM LZE POMOCI, ne zaslepeně kritizovat něčí jednání.
Například jedinci, kteří nikdy neviděli záběry z velkochovů a nejsou se situací seznámeni, zkrátka nevidí nic špatného na konzumaci masa a nepochopí ostrou, hloupou kritiku veganů a obviňování z vraždy a týrání zvířat. A rozhodně je to nepřesvědčí o tom, že by měli něco změnit, reakcí bude pohoršení, zlost, frustrace a nejspíš i znásobení dávek masa v jídle na truc všem lidem, kteří je neprávem soudí. Oproti tomu rozumné vysvětlení problému a informace o bezmasé stravě mohou udělat divy a i milovník masa se dokáže změnit, když se s ním jedná s respektem a s rovností. Důležité je mluvit k lidem srozumitelně a vlídně - chcete je přeci motivovat ke změně života (což je opravdu těžká změna), ne je zdeptat a ponížit a následně proti sobě poštvat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 María María | Web | 6. dubna 2016 v 22:15 | Reagovat

Díky za tenhle článek, úplně mi mluvíš z duše.

2 Sabka_love Sabka_love | 6. května 2016 v 16:47 | Reagovat

bavý dě do? pýžeš ůplný zračky ufjedom zi to

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama